Nejlepší kluby světa

Česko : San Marino fotky

20. listopadu 2008 v 22:11 | Libor

Zápas Chelsea : Wes Bromwich 3:0

15. listopadu 2008 v 20:28 | Libor
sr, ale víc sem jich nesehnal

Fotky ze zápasu Manchester United : Arsenal

8. listopadu 2008 v 17:44 | Libor

Fotky ze zápasu Arsenal : Fenerbahce

6. listopadu 2008 v 17:16 | Libor

Fotky ze zápasu United : Celtic

6. listopadu 2008 v 17:09 | Libor





Fotky ze zápasu Manchester : Everton

25. října 2008 v 15:07 | Libor

Fotky ze zápasu Chelsea : AS Řím

23. října 2008 v 15:03 | Libor

Chelsea trenink dnes

3. října 2008 v 17:12 | Libor

Manchester United dnešní trenink

3. října 2008 v 17:02 | Libor

Fotky ze zápasu Chelsea vs Cluj

3. října 2008 v 12:16 | Libor

Inter Milan

10. srpna 2008 v 10:38 | Libor
O rok později se Inter zastavil ve stejné soutěži těsně před branami finále. S novým trenérem Argentincem Cúperem ho v semifinále vyřadil těsně o jeden gól pozdější vítěž Feyenoord Rotterdam. Tehdy se prorokovalo milánské finále, ale ani AC neuspělo. Černomodří měli smůlu i v lize. Většinu sezony vedli, nezvládli však poslední kolo v Římě s Laziem a nakonec skončili až třetí. Na 5.května 2002 a na pana Poborského jen tak nikdo nezapomene.

Inter v předkole nejslavnější evropské klubové soutěže Ligy mistrů vyřadil Sporting Lisabon. Jeho cestu za triumfem zastavilo po pár zaváhání až milánské AC v semifinále. Ve slavném městském derby Inter doplatil na tzv. góly na hřišti soupeře. V italském finále se radovalo po penaltách s Juventusem právě AC. V Serii A se nerazzurri zlepšili, skončili druzí.

INTER MILAN
Inter vznikl 19.března 1908 rozdělením tehdy už velmi uspěšného klubu AC Milán. Na rozdíl od něj nosí hráči Interu místo červených pruhů spolu s černými pruhy modré. Poprvé Inter vyhrál italské mistrovství již v roce 1910. Další tituly přidal dvakrát přesně po deseti letech. Ten třetí získal klub pod novým názvem Ambrosiana. Inter se totiž v roce 1928 sloučil se třetím milánským klubem US Milanese.

Úspěšný nebyl klub jen v Itálii. Nejvýznamější evropskou soutěží té doby byl Středoevropský pohár, vlastně takový předchůdce PMEZ a Ligy Mistrů. Největším úspěchem pro Ambrosianu bylo finále v roce 1933, ve kterém prohrála s Austrií Vídeň 2:1 a 1:3.

Italská reprezentace v letech 1934 a 1938 dvakrát vyhrála mistrovství světa. Tým tvořili hlavně fotbalisté Juventusu Turín a Interu. AC Milánu se v té době moc nedařilo, první titul po rozdělení získal až v roce 1951. Hlavní postavou obou světových triumfů byl střední útočník Giuseppe Meazza, po němž se jmenuje stadion v městské čtvrti San Siro, na kterém hrají oba dva milánské velkokluby své zápasy. Mimochodem, chtěli byste hrát na stadionu, který se jmenuje podle fotbalisty z konkurenčního klubu?

Před válkou Ambrosina stihla ještě vyhrát dvakrát ligu. Po ní se musela přejmenovat zpět na Inter. Její název musel být vymazán pro spojitost s italským fašismem. Znovuzrozený Inter získal další titul až v roce 1953, o rok později přidal již sedmý. V té době se v italské lize pohybovali první cizinci. Modročerné barvy oblékali Švéd Skoglund a Maďar Nyers.

Nejvýraznějších úspěchů dosáhl Inter v šedesátých letech. V čele klubu stanul petrolejový magnát Angelo Moratti, který chtěl vybudovat nejlepší klub světa. Vzorem měl být madridský Real, který právě popáté za sebou vyhrál PMEZ. Podobně jako Španělé nešetřil ani on penězmi. Jako trenéra angažoval jednu z nejuznávanějších osobností fotbalu - Argentince Helenia Herreru, který se proslavil hlavně v FC Barceloně. Do Interu přilákal z tohoto klubu držitele Zlatého míče z roku 1960 - Luise Suáreze. Morattiho stál rekordních sto padesát tisíc liber. V té době absolutně nejdražší přestup. Tomuto muži především vděčí Inter za úspěchy, které následovali. Spolu s Angičanem Hitchensem, Portugalcem Umbertem, Brazilcem Jairem tvořili internacoinální klub Inter. Významnou součástí klubu byli také dva domácí obránci Maschio a Firmani a skvělý utočník Alessandro Mazzola.

Helenio Herrera však nezůstal jen u shánění posil. V jeho hlavě se zrodil nápad vybudovat tréninkový tábor, v němž hráči najdou dokonalý komfort a vše potřebné pro přípravu na zápasy. A tak v borových lesích nedaleko pohádkového jezera Lago di Como vyrostla La Pinetina. Z Herrerovy iniciativity vznikla také první fotbalová škola, jejímž ředitelem se stal sám Giuseppe Meazza. Pro ni vyhledávali skauti talentované chlapce po celé zemi. I v tomto směru milánský trenér výrazně předběhl dobu.

V letech 1964-65 dosáhl Inter světového trůnu. Dvakrát vyhrál Pohár mistrů evropských zemí, nejprve ve vídeňském Prátru porazil Real Madrid a o rok později na San Siru i Benfiku Lisabon, a dvakrát získal i Interkontinentální pohár v soubojích s Independiente Buenos Aires. Helenio Herrera se do historie krom těmito úspěchy zapsal také svým novým systémem hry. Catenaccio, které je založeno na dokonalé obraně, sice vedlo k vítězstvím, ale zároveň i zabijelo fotbal. Diváci totiž samozřejmě chtějí vidět branky.

Inter mezi rokem 1963 a 1971 vyhrál čtyřikrát ligu, celkem jedenáctkrát. Patřil k nejlepším klubům té doby. Krom již zmiňovaných triumfech v PMEZ, se do finále této soutěže dostal také v roce 1967. Tentokrát prohrál v Lisabonu s Celticem Glasgow a trenér Herrera odešel. Měnil se i kádr. V roce 1971 postoupil Inter znovu do finále a znovu prohrál. Vítězem se stal Ajax Amsterdam s Johanem Cruyffem. Na další finále čekal Inter celých dvacet let.

V roce 1984 se stal hlavním šéfem klubu další milionář, majitel obrovské sítě restaurací Ernesto Pellegrini. Jako Moratti věděl, že potřebuje v prvé řadě získat kvalitního trenéra. V roce 1986 ho našel v osobě Trapattoniho, který předtím "řádil" s Juventusem. Inter pod jeho vedením získal v roce 1989 třinácté a zatím bohužel poslední scudetto. O dva roky později se modročerní radovali z prvního vítězství v Poháru UEFA, to ještě netušili, že v příštích deseti letech jim v žádné jiné soutěži pšenka nepokvete. Na začátku devadesátých letech mužstvu velelo německé trio Lothar Matthaus, Andy Brehme, Jurgen Klinsmann a brankářská jednička italské reprezentaci Walter Zenga.
Do Ligy mistrů se v 90.letech Inter kvalifikoval jen jednou. V sezoně 1997-98 skončil ve čtvrtfinále na Manchesteru United, po prohře 0:2 a domácí remíze 1:1. Jeho jedinou jakžtak pravidelnou evropskou soutěží byl Pohár UEFA. V roce 1992 ho sice obhájit nedokázal, skončil již v prvním kole s Boavistou Porto, ale o dva roky později se již znovu radoval. Ve finále porazil Casino Salcburk. V roce 1996 znovu účast v této soutěži a znovu konečná až ve finále. Tentokrát však nešťastně na penalty poražen od německého Schalke 04 spolu s Jirkou Němcem a Radoslavem Látalem. V příští sezoně jim to Inter vrátil ve čtvrtfinále, v semifinále vyřadil Spartak Moskva hlavně díky nové posile - Ronaldovi. A finále? To byla paráda... Inter zahrál tak jako nikdy předtím, Lazio odešlo poraženo 0:3. Hvězdami týmu byli především Pagliuca, Zanetti, Djorkaeff, Zamorano a skvělý Ronaldo.

V sezoně 2000/2001 to Inter myslel s Pohárem UEFA také vážně, jak by taky ne, když neuvěřitelně nepřešel v předkole Ligy mistrů do hlavní soutěže a nechal se vyřadit švédským Helsingborgem. V osmifinále remizoval v Alavesu 3:3, ale dobrý výsledek na San Siru nepotvrdil a překvapivě prohrál 0:2. Šokovaní diváci prohru neunesli... Pár zápasů tak museli nerazzurri odehrát mimo svůj stadión. V ten rok v brance chytal mladý Francouz Frey, obraně velel mistr světa a Evropy Laurent Blanc a v záloze hráli Di Biagio, Zanetti a Jugovič. Do své staré formy se vrátil Christian Vieri, nepostradatelný byl i toho času nejlépe placený fotbalista Alvaro Recoba a turecký veterán Hakan Sukur.
O rok později se Inter zastavil ve stejné soutěži těsně před branami finále. S novým trenérem Argentincem Cúperem ho v semifinále vyřadil těsně o jeden gól pozdější vítěž Feyenoord Rotterdam. Tehdy se prorokovalo milánské finále, ale ani AC neuspělo. Černomodří měli smůlu i v lize. Většinu sezony vedli, nezvládli však poslední kolo v Římě s Laziem a nakonec skončili až třetí. Na 5.května 2002 a na pana Poborského jen tak nikdo nezapomene.

Inter v předkole nejslavnější evropské klubové soutěže Ligy mistrů vyřadil Sporting Lisabon. Jeho cestu za triumfem zastavilo po pár zaváhání až milánské AC v semifinále. Ve slavném městském derby Inter doplatil na tzv. góly na hřišti soupeře. V italském finále se radovalo po penaltách s Juventusem právě AC. V Serii A se nerazzurri zlepšili, skončili druzí.

AC Milan

10. srpna 2008 v 10:34 | Libor
A MILAN
Založen 16.prosince 1899 britskými obchodníky v čele s Alfredem Edwardsem. Původní název klubu byl Milan Cricket and Football Club. Za klubové barvy zvolili černou a červenou, což jeden ze členů, Herbert Kiplin, vysvětlil takto : " červená je barva dábla, černá vyvolává strach, obavy" V roce 1900 vstoupil klub do ligy, hned za rok ji vyhrál.Vítězství Milán zopakoval v letech 1906 a 1907. Prvním skutečným miláčkem publika se však stal až Ital. Jmenoval se Renzo de Vecchi a za Milán hrál v letech 1908 - 1913. Dlouhá léta byl kapitánem reprezentačního mužstva a je vůbec nejznámější postavou italského fotbalu v jeho amaterské éře. V meziválečném období se však AC Milan ocitl ve stínu svého odvěkého rivala ze čtvrti San Siro - Interu, který v té době hrál pod názvem Ambrosiana.Od roku 1939 byl název klubu Milan Football Club. Od roku 1946 nese klub název AC MILAN, který zůstal dodnes.Rossoneri, tedy červenočerní, museli na další úspěch čekat až do roku 1951.
Tehdy se začali v Italii poprvé prosazovat zahraniční hráči a AC Milán vsadil na Švédy. Ti v roce 1948 vyhráli olympijský turnaj v Londýně, což bylo první větší měření sil po druhé světové válce. Brzy po něm se milánským fanouškům představilo švédské útočné trio, které vstoupilo do historie pod skandovanou zkratkou Gre - No - Li. Gunnar Gren, Niels Liedholm, Gunnar Nordahl - trojice vynikajících fotbalistů. V AC se postarali o nevídaný vzestup týmu. Už v roce 1951 vyhrává Milán po 44 - lete přestávce znova mistrovský titul hlavně díky tomuto triu. Útočná hra Milána přiváděla obránce italských týmu do kolen, triumf na turnaji Copa Latina (1951) za účastí z mistrů ze Španělska, Portugalska, Francie a Itálie jen zvýraznil silu AC. Ze Švédů se s Milánem spojil nejpevněji Liedholm. Deset let v něm hrál a třikrát se sem vrátil jako trenér.
Po seveřanech přišli Jihoameričané. Nejprve Juan Antonio Schiaffino, uruguayský mistr světa z roku (1954 - 60) a dokonce přijal italské občanství. Podobný osud měl Brazilec José Altafini, který byl v roce 1958 členem týmu mistrů světa. Pak se přestěhoval do Milána, stal se Italem a na MS v Chile už reprezentoval svou novou vlast. V italské lize nastřílel 216 gólů, poslední v roce 1967 v dresu Juventusu, když už mu bylo 38 let.
Už ve druhé polovině padesátých let měl AC Milán jedno z nejlepších mužstev v Evropě, ale zlomit hegemonii madridského Realu ještě nedokázal. V roce 1958 s ním prohrál ve finále v Bruselu po prodloužení 2:3. Až o pět let později zdolal ve Wembley Benfiku Lisabon 2:1 a poprvé usedl na evropský trůn. Tehdy dal oba góly právě Altafini a druhým hrdinou byl 19letý fotbalista, který se pak stal v milánském i světovém fotbale nezapomenutelným pojmem. Jmenoval se Gianni Rivera a když o něm byla řeč, italští tifosi automaticky dodávali "Zlatý chlapec". Svou technickou hrou plnou nápadů bavil diváky až do roku 1978 a když pověsil kopačky na hřebík, usedl v Miláně do křesla technického ředitele. To už ve fotbalových encyklopediích u jeho jména stálo: mistr evropy (1968), držitel Zlatého míče (1969), účastník čtyř světových šampionátů, majitel stříbra z roku 1970 a šedesátinásobný reprezentant Itálie.
V Miláně však nikdy nebyl osamoceným hrdinou. Na začátku šedesátých let byli mezi jeho skvělými spoluhráči například Cesare Maldini, tehdejší kapitán mužstva a otec dnešního obránce Paola, Giovanni Trapattoni, později jeden z nejúspěšnějších trenérů v Juventusu a Interu Milán, nebo Brazilec Amarildo, který nám dal ve finá le MS v Chile jednu z branek. Po nich přicházeli do klubu, v němž díky obrovské popularitě a štědrým sponzorům v čele s výrobcem pneumatik Pirelli nikdy nebyla nouze o peníze, další hvězdy a vybrat z nich ty nejzářivější nebude snadné. Blonďatý německý obránce Karl-Heinz Schnellingel, který byl také na čtyřech světových šampionátech. Kurt Hamrin, další Švéd, neudržitelné pravé křídlo s více než 400 zápasy v italské lize. Pierino Prati, jeden z nejobávanějších italských kanonýrů všech dob.
Dlouhá léta se klub hřál na evropském vysluní - v roce 1968 vyhrál ve finále PVP v Rotterdamu nad Hamburkem 2:0, o rok později deklasoval ve finále PMEZ Ajax 4:1 a v neobyčejně tvrdém duelu s Estudiantes La Plata dokázal, že je nejlepší na celém světě. Ještě v roce 1973 znovu triumfoval v PVP, když v semifinále vyřadil Spartu a v rozhodujícím zápase pak v Soluni vyhrál nad Leedsem 1:0. Tím se uzavřela jedna slavná kapitola jeho historie. Vedle výborných hráčů, o nichž už byla řeč, ji provázelo jméno, na které už sedá prach zapomnění. Pod pohárovými úspěchy AC Milán v šedesátých i sedmdesátých letech je jako trenér podepsán Nereo Rocco. Byl to právě on, a nikoli známější Helenio Herrera, kdo uvedl v život obávané catenaccio neboli řetízek. Systém s dvojím krytím soupeřových hráčů byl sice na pohled pěkný, ale ve své době a ještě i o mnoho let později dokonale učinný.
V roce 1979 AC Milán získal desátý mistrovský titul, což podle italských zvyklostí zajistilo mužstvu zlatou hvězdičku na dres. Pak ale v klubových barvách převládla černá. Předseda klubu Felice Colombo a brankář Enrico Albertosi byli v roce 1980 usvědčeni z podvodu, z manipulace s výsledky v zájmu černých sázek takzvaného Totonera. AC Milán musel opustit nejvyšší soutěž a i když se po letech vrátil, na někdejší slávu nemohl ani pomýšlet. I v tomto chmurném období měl výborné fotbalisty, jakými byli hrdina z MS v roce 1982 Paolo Rossi, Belgičan Gerets nebo anglická trojice Blisset, Wilkins, Hateley, ale fanoušci mohli jen zpovzdáli přihlížet radosti těch, kteří si za svůj klub vybrali Juve, Inter nebo AS Řím.
Obrat k lepšímu nastal až když kormidlo převzal televizní magnát Silvio Berlusconi. Nešetřil penězi k vybudováni zbrusu nového superklubu ho podle střízlivých odhadů přišlo na čtyřicet miliónu dolarů, ale to by nebylo nic platné, kdyby při výběru posil neměl šťastnou ruku. Na stadión Giuseppe Meazzy přišel nizozemský trojlístek Van Basten - Gullit - Rijkaard a italští reprezentanti Donadoni s Ancelottim, ale také Arrigo Sacchi, při podpisu smlouvy v létě roku 1987 prakticky neznámý muž a dnes jeden z nejuznavanějších světových trenérů. Jako fotbalista nikdy nevynikal, pracoval v továrně na boty, když se v roce 1977 pustil do trénování dorostenců v AC Cesena. Protože ho to bavilo, absolvoval trenérskou školu v Covercianu a v roce 1982 nastoupil na svoji první štaci v Rimini. O tři roky později přišel do Parmy a hned ji přivedl do druhé ligy. V pohárovém utkání jeho svěřenci nečekaně porazili právě AC Milán a to rozhodlo.
Silvio Berlusconi si ho vybral jeko nástupce odcházejcího Švéda Liedholma. Sacchi milánského předsedu přesvědčil, že cesta k úspěchu vede jedině přes útočný fotbal. Zvolil tedy úplně odlišný styl než Nereo Rocco před čtvrtstoletím a dobyl s ním ještě větších úspěchů. AC Milán se stal pod jeho taktovkou světovou jedničkou, vyhrál všechno co se dalo, navíc stylem, který si získal obdiv fanoušků na celém světě. Ale znovu se ukázalo, že žádné mužstvo se dnes neudrží na vrcholu déle než tři roky. Slavná éra Realu let padesátých už patří navždy minulosti.
Hráči, poté co dosáhnou absolutního úspěchu, buď ztrácejí motivaci, nebo podléhají psychickému tlaku okolí, jež žáda stále jen vítězství. Týden co týden je čekají soupeři, kteří nemají co ztratit a nastupují s jasným cílem - svrhnout fotbalového krále z trůnu. Svou roli hraje i zranění, která se Milánu ani trochu nevyhýbala. V roce 1992 nastoupil po Sacchim staronový trenér Fabio Capello. Během pěti let dokázal s AC Milán vybojovat čtyři scudetta. V roce 1994 vybojoval prvenství v PMEZ, když ve finále rozdrtil velmi silnou Barcelonu. K oporám patřili Marcel Desailly a Daniele Massaro. V roce 1996 vyhrál AC milán šestnáctý titul. V mužstvu hrál Roberto Baggio, který do Milána přišel z Juventusu. V roce 1998 ukončil svou kariéru opora zadních řad Milána Franco Baresi, který hrál jen za AC Milán a to dvacet let. Po dvou letech neúspěchu se AC Milán zase našel a vybojoval další titul. K oporám patřil Zvonimir Boban a německý hlavičkář Oliver Birhoff.

FC Valencia

16. července 2008 v 16:14 | Libor
FC VALENCIA HISTORIE
Psal se 18 březen 1919. V centru hlavního města řeky Turie, V baru Turín vznikl nápad na založení fotbalového klubu Valencia Club de Fútbol S.A.D. První prezident Octavio Augusto Milezo Díaz byl zvolený s přispěním štěstí: hod mincí pomohl rozhodnout mezi ním a Gonzalem Medinou Pernásem. Klub ale potřeboval stadión. Jeho koupě byla dohodnuta na 16. ledna 1923. Jeho jméno bylo Mestalla. Vlastníkem pozemku byl Baron z Belleveru. Klub neměl dost peněz a tak si stadión pořídil na splátky. A dluh splácel dobrými výsledky. Mestalla byla tenkrát dřevěná, na hřišti byla jen hlína. 20 května se na ní odehrál první zápas. Proti Valencii stanul městský rival Levante. Stadión byl pokřtěný výhrou 1-0. Gól dal Arturo Montes. Výtěžek ze střetnutí, které sledovalo 17 000 diváků byl věnován na charitu. V sezoně 1926-27 už byla na hřišti tráva a byla vybudována nová hlavní tribuna.
Historicky první sestava týmu s přezdívkou CHE anebo CHESter byla složená převážně hráčů z Valencie: Marco, Peris, Julio Gasco, Marzal, Llobert, Ferré, Fernandés, Umbert, Martinéz Ibarra, Aliaga, Arturo Montes a Gomes Chuaneca. Valencia produkovala hru s dobrou obranou a rychlým přechodem do útoku, což jí zůstalo dodnes. Rychle po svém vzniku se klub dostal do centra pozornosti médií a když v sezoně 1931-32 poprvé oblékli hráči dres s nášivkou LFP na rukávě, hned skončili na sedmém místě tabulky. Nejúspěšnější období zažila Valencia v letech 1941-47, kdy se stala třikrát mistrem Španělska a jednou vítězem poháru Copa del Rey. Postupně se stala třetím nejúspěšnějším týmem země, když vykoukla spoza nadvlády tehdy Atlétika Madrid, Realu Madrid a Barcelony. Dalším úspěšným obdobím byli roky 1961 a 1962, kdy Che vyhráli dvakrát po sobě Pohár UEFA.
Další slavné období přišlo na Valencii od sezony 1976-77, když se stal trenérem Paraguayec Heriberto Herrera. Přivedl několik novým hráčů a zejména vlasatého Argentince Mario Alberta Kempese. Forward se stal králem střelců v sezoně 1976-77 (24 gólů). Na Mestalle v těch časech znamenalo jméno Kempés to samé co slovo gól. V té doby působil ve Valencii i další skvělý hráč Ricardo Arias a vydržel v ní dlouhých 16 sezon.
Francisco Real, který byl v té době členem technického sekretariátu klubu vyměnil Hiddinka s tím, že už nemůže tým vést, když ten utrpěl pět proher za sebou. Vyměnil ho bývalý uruguayská útočník Héctor Núnez, který v šedesátých letech působil ve Valencii. Začali být problémy s financemi a to vyvrcholilo až odchodem presidenta klubu Tuzóna. Ten byl na krátkou dobu vystřídaný Melchorem Hoyosem. V této době byla též Lubovi Penevovi, hvězdě klubu, nalezená rakovina ze které se později vyléčil. Tehdy do Valencie přestoupil mladý Gaizka Mendieta. Už v prvních zápasech se ukázal v dobrém světle a stal se nejlepším hráčem Che v historii. Při dalších volbách byl pak do čela klubu zvolen Francisco Roig. Hned po svém příchodu opět zaměstnal jako trenéra Guuse Hiddinka. Valencia se zklidnila a přišly i výsledky. Dalším úlovkem byl tehdy reprezentační gólman Andoni Zubizarreta. V roce 1995 Valencia vyhrála Copa del Rey, i když kurizitou bylo, že ve finále nevedl tým žádný trenér.
Nejlepším obdobím tohoto desetiletí byli sezony 1999-2000 a 2000-01, když se Blanquinegros probojovali dvakrát do finále LM, ale ani jednou neuspěli. Poprvé prohráli 0-3 s Realem Madrid, napodruhé na penalty s Bayernem Mnichov 1-1 (4-5). Veleúspěšný byl rok 2004, když tým vedený Rafou Benítezem vyhrál ligu i Pohár UEFA. Po jeho odchodu výkonnost celku opadla a Valencia čeká na trenéra, který by ji opět vytáhl do nejužší evropské špičky a získal trofeje.

FC Liverpool

16. července 2008 v 15:45 | Libor
FC LIVERPOOL HISTORIE
Počátky fotbalu v Liverpoolu sahají
až do roku 1878, kdy byl ve městě založen fotbalový klub St. Domingo F.C. O rok později se
přejmenoval na Everton FC. Ten byl v
roce 1888 zakládajícím členem Football League. Everton svoje zápasy
hrál na Anfield Road. V roce 1891 se John
Houlding, místní obchodník a
později i starosta Liverpoolu, rozhodl klubu navýšit nájem, s čímž
akcionáři Evertonu nesouhlasili. Po řadě jednání se Everton rozhodl

Anfield opustit a přestěhoval se po 7 letech působení na Anfieldu
do Goodison Parku. Houlding na to
reagoval tím, že 15. března 1892 založil nový klub jménem

Liverpool FC, který svoje zápasy hrál na Anfield Road. Ředitelem
klubu se stal John McKenna, který do klubu přivedl 13 skotských
profesionálních fotbalistů. Ve své první sezóně klub vyhrál
Lancashire League, následující sezónu přešel do Football League
Second Division. Tuto sezónu Liverpool ukončil jako neporažený

celek a přešel do First Division, což byla nejvyšší soutěž v
Anglii. Svůj první titul v nejvyšší soutěži klub vyhrál v roce
1901, poté znovu v roce 1906. V roce 1914 hrál
Liverpool svoje
první finále FA Cupu, které ale prohrál
1:0 s Burnley.
V roce 1923 a 1924 klub poprvé získal dva ligové tituly za
sebou, vedeni anglickým obráncem Ephraimem Longworthem. Poté ale
přišel ústup a klub musel protrpět nejdelší sérii v historii klubu
bez získání ligového titulu. Čekání na něj bylo ukončeno až v roce
1947. V roce 1954 Liverpool sestupuje do Second Division. V

prosinci 1959 se klubovým manažerem stává legendární Bill Shankley, který během následujících 15 let klub přetransformoval v jeden z nejlepších klubů v Evropě. V

roce 1962, po třech letech Shankleyho působení, klub vyhrává Second

Division, a postupuje zpátky do první ligy, odkud již od té doby
nikdy nesestoupil. V roce 1964 již Liverpool získává další ligový
titul, první po dlouhých 17 letech. O rok později klub vyhrává
poprvé FA Cup, když ve finále poráží 2:1
Leeds United. Sezóna 1972/73 znamená
začátek zlaté éry klubu. Kromě osmého ligového titulu se Liverpool
poprvé prosazuje na mezinárodní scéně, když ve finále Poháru UEFA poráží Borussii Monchengladbach a získává první evropskou trofej. O rok později
klub vyhrává další
FA Cup, po něm ale z pozice manažera Bill Shankley odchází do důchodu.
Nabídku na to ho nahradit dostává Shankleyho asistent, Bob Paysley.
V roce 1976, ve druhém roce Paysleho působení, Liverpool vyhrává
ligový titul a znovu Pohár UEFA.
V roce 1977 následuje další ligový titul, prohra ve finále FA Cupu, ale také první výhra v Poháru mistrů evropských zemí. Finále se hrálo na

Stadio Olimpico v Římě, Liverpool
poráží 3:1 Borussii Monchengladbach góly McDermotta, Smithe a Neala z penalty. Rok
poté Liverpool trofej obhajuje, když ve Wembley poráží Club
Brugge 1:0 gólem legendárního Kennyho Dalglishe. V roce 1979 Liverpool
získává 11 ligový titul, kterým ustanovil ligový rekord, neboť

získal celkem 64 bodů, a ve 42 zápasech inkasoval pouze 16 gólů.
V roce 1980 Liverpool získává celkem 12 ligový titul, v pořadí
čtvrtý během posledních pěti
sezón. O rok později, v roce 1981,
přichází další výhra výhra v Poháru mistrů
evropských zemí, když ve finále hraném v Paříži Liverpool

poráží gólem Alana Kennedyho 1:0 Real Madrid. V následující sezóně

klub získává double ziskem ligového titulu a výhrou v Ligovém
poháru. V devíti sezónách Bob Paysley
celkem získal neuvěřitelných 23 trofejí. 3 x Pohár mistrů evropských zemí, 1x Pohár UEFA, 6x ligový titul, 3x Ligový pohár, další díky vítězství v Charity
Shield. Jedinou trofej, kterou Paysley nezískal, byl FA Cup. Bob Paysley
v roce 1983 předává trenérské žežlo Joey
Faganovi, kterému je v té době 63 let. Úspěšně navazuje na
Paysleho práci a Liverpool se pod jeho vedením stává prvním
anglickým klubem, který v jedné sezóně získává 3 hlavní trofeje.
Ligový titul, Ligový pohár a Pohár mistrů
evropských zemí.
V roce 1985 se Liverpool dostal do dalšího finále Poháru mistrů evropských zemí. Bohužel jeho účast se proměnila ve velkou tragédii, která je obrovskou černou kaňkou v
historii klubu. Zápas proti Juventusu se hrál na Heysel Stadium v

Bruselu, který byl v té době ve velmi nevyhovujícím stavu. Vše bylo
podpořeno chybou organizátorů, kteří umístili tábory fanoušků vedle
sebe. Liverpoolští fanoušci před zápasem prolomili plot a zaútočili
na fanoušky Juventusu. Ti se bránili

únikem, v cestě jim ale stála zeď, která se prolomila. Výsledkem
všeho bylo 39 mrtvých lidí, převážně Italů. I přes tuto tragédii se
utkání nakonec odehrálo. Juventus vyhrál Platiniho gólem z penalty
1:0, i když i s odstupem času se mluví o tom, že se zápas vůbec
neměl odehrát. Anglické kluby dostaly zákaz působení v evropských
pohárech po dobu 5 let, Liverpool po dobu 10 let. Tento trest mu

byl ale nakonec snížen na 6 let. To silně zasáhlo i druhý klub z
města Beatles, Everton, který v té době prožíval zlatou éru
své historie a po uplynutí trestu na tuto éru již nedokázal
navázat.
V roce 1985 přebírá žezlo Kenny
Dalglish, který se stává prvním hrajícím manažerem klubu. Klub
vyhrává další tři ligové tituly, dva FA
Cupy, v sezóně 1985-86 je to double za ligu a FA Cup. Poté bohužel přichází další tragická

událost v klubových dějinách. 15. dubna 1989 Liverpool hraje
semifinále FA Cupu s Nottinghamem Forest na stadionu
Hillsborough v Sheffieldu. Policii

se situace u stadionu vymkla kontrole, na tribunu za bránou se

dostalo více fanoušků, než byla maximální kapacita. Stovky fanoušků

bylo natlačeno na plot, který odděloval tribunu od hřiště.

Výsledkem bylo 94 mrtvých fanoušků, 1 zemřel následující den, další

fanoušek 4 roky po tragédii. Celkem tedy zahynulo 96 fanoušků. Po

této tragédii vláda nařídila přehodnocení veškerých opatření

nastadionech. Výsledkem toho byla tzv. Taylorova zpráva. Po ní došlo na stadionech
k opatřením jako např. odstranění plotů mezi tribunami a hřištěm,

stadiony byly povinně osazeny sedačkami. Více se také využívala
možnost odložení začátku zápasu, pokud hrozilo, že se na stadion
nedostanou včas všichni fanoušci. Liverpool k uctění památky
převážně mladých lidí vystavěl u stadionu Anfield Road vedle Shankleyho brány památník
těmto obětem. Ve znaku klubu jsou také umístěny dva plamínky
připomínající tyto oběti.
V roce 1991 přebírá žezlo Graeme
Souness, který v první sezóně získává FA

Cup. V další sezóně ale klub šokujícím způsobem vypadává z
FA Cupu po nepovedeném zápas s Bristol City na Anfield Road, Sounese nahrazuje Roy Evans. I když došlo ke zlepšení hry týmu,
za pět sezón klub v lize neskončil lépe než ne 3. místě. Jedinou
získanou trofejí je v roce 1995 Ligový pohár. V sezóně 1998-99

přichází do klubu Gérard
Houllier, bývalý trenér francouzské reprezentace. V klubu oba
působí jako partneři, spolupráce ale nefunguje a tak Evans v
listopadu 1998 klub opouští. Nejlepší sezónu pod Houllierovým
vedení zažívá Liverpool v sezóně 2000-01. Byla to nejlepší sezóna
za poslední léta. Liverpool získává unikátní treble díky výhře v
FA Cupu, v Ligovém poháru a Poháru UEFA. Vše ještě korunuje ziskem
Evropského Superpoháru a výhrou v utkání o Charity Shield. V klubu v té době působí
čestí reprezentanti Patrik Berger a Vladimír Šmicer. Finále Poháru UEFA se hrálo v Dortmundu Liverpool se utkal se
španělským Deportivo Alavés
a vyhrál divokým skóre 5:4 v prodloužení. Vysněný ligový titul se
ale Houllierovi nedaří získat. V sezóně 2001-02 klub končí ligu na
2. místě. V této sezóně má ale Houllier problémy se srdcem, které
vyústí v operaci. Po jeho návratu do fotbalu ale klub získává již
jen Ligový pohár v roce 2003, ligový titul stále nikde. Na konci

sezóny 2003-04 Houllier svoje angažmá ukončuje.
V létě 2004 se manažerem stává Španěl Rafael Benítez, který předtím

koučoval Valencii CF. V jeho první
sezóně ale dochází ke zklamání, když se Liverpool umístil v lize až
na 5. místě. I přesto ale sezóna končí příjemným překvapením, neboť
se Liverpool dostává do finále Ligy
mistrů. Přitom na své cestě do finále musel překonat překážky v
podobě Juventusu a Chelsea. Oba domácí zápasy se staly ozdobou
soutěže. Liverpool ve finále v Instanbulu čekal italský AC Milan. Ačkoliv AC
Milan po prvním poločase vedl 3:0, Liverpool se neuvěřitelně

dostal zpět do zápasu a do konce druhého poločasu dokázal skóre
srovnat. Všechny tři góly přitom padly v rozmezí šesti minut. To
vše za pekelné atmosféry liverpoolských fanoušků, kteří měli na
stadionu absolutní většinu. Na řadu nakonec přišly penalty, ve
kterých zazářil polský gólman Jerzy
Dudek, když z pěti penalt dostal pouze dva góly. Rozhodují
penaltu proměnil český fotbalista Vladimír Šmicer, který navíc ve
druhém poločase svým gólem snižoval na rozdíl jednoho gólu. V

utkání také nastoupil další český reprezentant Milan Baroš. Oba se tak stali prvními

českými hráči, kteří vyhráli tuto nejprestižnější evropskou soutěž
současnosti.
V sezóně 2005-06 Liverpool v lize získává 82 bodů, nejvíce od
roku 1988, k titulu to ale opět nestačí. Sezónu nakonec zakončil
úspěchem, kdy v dalším dramatickém finále získal FA Cup. Ve finále hraném v Cardiffu Liverpool těsně před koncem prohrával s West Hamem 2:3, v začátku natavení ale kapitán Steven Gerrard střelou ze 40 metrů vyrovnal a utkání nakonec dospělo až do penalt, ve kterých se vyznamenal španělský brankář a specialista na penalty Pepe Reina.
6. únor 2007 znamená pro klub velkou změnu. Po několika letech
jednání s různými investory klub souhlasí s nabídkou dua amerických

obchodníků George Gillett - Tom Hicks a klub tak přechází poprvé ve

své historii do jiných než anglických rukou. Cena převzetí - 470

mil. Liber. Mezi priority nových majitelů patří výstavba nového

stadionu, který by měl během několika let vyrůst v sousedním

Stanley Parku. Liverpool končí
sezónu na 3. místě ligové tabulky. Rafael Benítez svůj klub znovu
dovedl do finále Ligy mistrů.

Podařilo se mu to poté, co znovu v semifinále vyřadil Chelsea, tentokrát po penaltovém rozstřelu, ve kterém se stal hrdinou opět Pepe Reina. Finále se hraje v Aténách, soupeřem je opět AC Milan. Ten byl tentokárt nad síly hráčů a

Liverpool ho prohrává 2:1.

FC Bayern Mnichov

16. července 2008 v 15:34 | Libor
BAYERN MNICHOV HISTORIE
Od založení německé Bundesligy v roce 1963 v ní žádný klub nehrál tak dominantní roli jako Bayern Mnichov. Hráči tohoto bavorského giganta zvedali nad hlavu mistrovskou trofej celkem devatenáctkrát.
Své domácí soupeře rovněž zastínili na mezinárodním poli. S ročním obratem 200 milionů eur a fanouškovskou základnou dvakrát větší, než mají další významnější německé celky, je Bayern bezpochyby velkým pojmem a dnes fenoménem německé kopané.

Real Madrid CF

16. července 2008 v 15:23 | Libor
REAL MADRID HISTORIE
Fotbal přivedli do Madridu profesoři a studenti Institución Libre de Enseñanza. V roce 1895 založili klub Football Sky, který každé nědělní ráno hrál v Moncloe. V roce 1900 se tento klub rozpadl na dva různé kluby New Foot-Ball de Madrid a Club Español de Madrid. Prezident pozdějších klubů byl Julián Palacios. V roce 1902 se klub rozpadl znova na Sociedad Madrid Foot-ball Club. Prvním prezidentem klubu byl Juan Padrós Rubió, prvním sekretářem klubu byl Manuel Mendía a prvním klubovým pokladníkem byl José de Gorostizaga. V roce 1905, pouze tři roky po založení, už Madrid FC vyhrál první ze čtyř za sebou jdoucích titulů Copa del Rey (španělský pohár). V roce 1920 se název klubu změnil se svolením krále na Real Madrid.

FC Barcelona

16. července 2008 v 15:16 | Libor
FC BARCELONA HISTORIE
Football Club Barcelona založil v roce 1899 Joan Gamper. švýcarský rodák zvolil za klubové barvy červenou a modrou. Další spoluzakladatelé byli Gulteri Wildem, LLuisem d´Osso, přítomni byli také Bartomeu Terrados, Otto Kunzle, Otto Maier, Enric Ducal, Pere Cabot, Carles Pujol, Josep Llobet, John Parsons a William Parsons. Historicky první utkání sehrála FC Barcelona proti skupině anglických přistěhovalců, prohrála 1:0. V roce 1901 vyhrál katalánský klub svou první trofej, když porazil Copa Macaya. O rok později hrál ve svém prvním finále Copa del Rey, na Club Vizcaya však nestačil.
Současná Barcelona:
V létě roku 2003 na prezidentské křeslo usedl ambiciózní Joan Laporta. Katalánský velkoklub v době jeho příchodu zmítala finanční i sportovní krize. Laporta neměl zpočátku moc zastánců a častokrát byl terčem kritiky. Nicméně sezonu 2003/04 zakončil katalánský klub díky výbornému finiši na celkovém druhém místě La Ligy, to už seděl na lavičce Frank Rijkaard. V následujícím roce do klubu přišlo výrazné množství posil (Samuel Eto'o, Deco, Henrik Larsson, Edmilson, Sylvinho, Juliano Belleti), což se ukázalo jako dobrý tah. Trenér Frank Rijkaard spolu se svými hráči dovedl Blaugranas po šesti letech k ligovému primátu. V sezoně 2005/2006 Barcelona obhájila ligový titul a navrch přidala trofej proti vítěze Ligy Mistrů. V ročníku 2006/2007 přišel pro barcelonský tým mírný ústup z pozic. Klub nenavázal na úspěchy z posledních dvou let. Právě to se pokusí změnit v sezoně následující, v letním přestupovém období angažoval Thierry Henryho, Gabriela Milita, Yaya Tourého a Erica Abidala.

Manchester United

16. července 2008 v 15:07 | Llibor
MANCHESTER UNITED HISTORIE
Oblast Manchesteru byla osídlena již před tím, než do Anglie přišli Římané. V době, kdy Římané táhli proti Brigantům, nechal římský vojevůdce Agricola postavit na východním břehu řeky Irwel pevnost. Tato dočasná stavba byla několikrát přestavována a stala se významnou zastávkou na cestě na sever k pevnostem v Chesteru a Yorku. Severní brána pevnosti a část hradeb byla rekonstruována poblíž Castlefieldu.
Ve středověku zde existovalo opevněné panské sídlo. Thomas De La Warre, šlechtic a kněz, věnoval asi v roku 1422 tento statek a okolní pozemky církvi, aby zde vznikla kolej pro kněze, a zahájil stavbu univerzitního chrámu. Z koleje je nyní Chetham's School of Music a chrám byl základem nynější Manchesterské katedrály. Manchester se poté, kdy obdržel královský patent pro pořádání trhů roku 1301, stal významným obchodním centrem oblasti. Ve 14. století se Salford a Manchester stal domovem komunity flámských tkalců, kteří se zde usadili, vyráběli vlněné oděvy a započali tak tradici tkaní sukna.
Průmyslová revoluce v poslední čtvrtině 18. století změnila původní malé obchodní město na významné průmyslové centrum. Vlhké podnebí vyhovovalo zpracování bavlny a rozvoj párou poháněných strojů urychlil proces předení a tkaní. Manchester se také stal významným distribučním střediskem s mnoha skladišti. Výstavba Bridgewater Canal, prvního umělého vnitrozemního kanálu ve Velké Británii, podpořila rozvoj průmyslu dostupností levného uhlí. Zprovoznění Liverpool and Manchester Railway, první železnice na světě pro osobní přepravu, dále urychlilo rozvoj města a jeho okolí.
Počet obyvatel města rychle rostl tím, jak se lidé z okolí i z jiných částí země stěhovali za novými pracovními příležitostmi. Velký počet lidí sem směřoval především z hladomorem postiženého Irska. Vliv irské komunity je v Manchesteru velký až do dnešní doby a každý rok v březnu se zde koná velká oslava svátku svatého Patrika. Významná vlna imigrantů (značná část z nich byli Židé) v té době pocházela i ze střední a východní Evropy. Na konci 19. století tak byl Manchester kosmopolitním městem.
Na konci 19. století byl vybudován Manchester Ship Canal - téměř 60 km dlouhý kanál od Salfordu až K Merseyské zátoce u Liverpoolského přístavu. Tento kanál umožnil zaoceánským plavidlům přistávat v doku Manchesterského přístavu.
Manchester byl v meziválečném období postižen krizí, která se dotkla především textilního průmyslu. V době druhé světové války se ve městě vyráběly letadla pro Royal Air Force z nichž nejznámější byl bombardér Avro Lancaster. Manchester byl častým terčem nacistických náletů, které zničily značnou část historického centra města a vážně poškodily katedrálu.
15. června 1996 vybuchla v centru města bomba nastražená IRA. Výbuch zranil asi 200 lidí, nezpůsobil žádné úmrtí ale vážně poškodil centrum města. Při následné rekonstrukci byly vybudovány komplexy budov, například Printworks a další stavby pro nákupy a zábavu. Roku 2002 město hostilo 17. hry Commonwealthu. Manchester se také dvakrát, v letech 1996 a 2000, ucházel o pořádání Olympijských her.

FC Chealsea

16. července 2008 v 15:01 | Libor
FC CHELSEA HISTORIE
Roku 1896 koupil obchodník s nemovitostmi Gus Mears atletické hřiště na Stamford Bridge a poté i sousedící rozlehlou trhovou zahradu jakožto základ pro fotbalový stadión, který zde chtěl postavit. Společnost The Great Western Railway mu předložila atraktivní nabídku ke koupi plochy za účelem těžby uhlí a následné výstavby tovární vlečky. Pan Mears to sice zvažoval, ale za pár dní se sešel s architektem fotbalových tribun Archibaldem Leitchem a vyměřili hřiště. Ale dokonce ani v této fázi se neuvažovalo o utvoření nového fotbalového klubu. Hrací plocha totiž byla nabídnuta týmu FC Fulhamu pro jejich domácí zápasy za 1500 liber ročně. Mužstvo Fulhamu se však na Stamford Bridge nakonec nepřestěhovalo, zmíněná suma prý byla příliš vysoká. Mearsův přítel, finančník F.W. Parker, Gusovi navrhl založit si svůj klub, který by se časem stal nejlepším v zemi. Mearsovi se nápad líbil a souhlasil - odtud se začínají psát dějiny FC Chelsea.

V roce 1905 byla podána žádost o připojení do Jižní Ligy, avšak po protestech Fulhamu, Tottenhamu a řady jiných klubů, byla zamítnuta. Nakonec byla Chelsea po dlouhých diskusích přijata a mohlo tak dojít k podepsání smluv s prvními hráči. Díky síle angažovaných fotbalistů, novému hřišti a osobnosti F.W. Parkera byla Chelsea zařazena do Druhé Divize - už za dva roky se však londýnskému klubu podařilo postoupit nejvyšší První Divize. Tam se Chelsea významněji neprosadila a do začátku I.světové války střídala První a Druhou divizi. Největším úspěchem této éry zůstává účast ve finále FA Cupu, které vyhrál poměrem 3:0 Sheffield United.

V meziválečných letech se v modrém dresu objevilo velké množství dobrých hráčů, např. Hughie Gallagher, George Mills, Harry Wilding, Vic Woodley nebo Ben Baker. Jeden čas byli dokonce všichni fotbalisté útočné vozby (tehdy pětičlenné) reprezentanti, přesto ale moc důvodů k oslavám zaplněné ochozy na Stamford Bridge neměly. Trenéři Calderhead a po něm Knighton nedokázali vytvořit v týmu vítězný duch, a tak největšími "úspěchy" jsou 2x účast v semifinále FA Cupu a třetí místo v První Divizi v sezóně 1920.

Po válce převzal vedení týmu Willy Birrell a zasadil se o rozvoj mládeže. I tak se Chelsea marně snažila získat nějaký ten triumf. Přitom dobrých hráčů bylo opět dost - Tommy Laxton, Len Goulden, Billy Hughes, Roy Bentley a jiní. Až po příchodu Teda Drakea se tým začal zlepšovat a již v roce 1955 získala Chelsea dost překvapivě titul. Díky předvídavosti a dobrému odhadu Dickieho Fosse a výbornému scoutingu Jimmyho Thompsona se na Stamford Bridge dostala řada mladých hráčů, kteří si zde během pár let udělali jméno a stali se oporami mužstva, například Jimmy Greaves či Ron Tindall. I když se na úspěch nepodařilo navázat, zárodky budoucích úspěchů byly zasety.

Příchod Tommyho Dochertyho dal vzniknout prvnímu plodnému období. Mladí odchovanci přebrali otěže a i když první rok Chelsea sestoupila do Division Two, hned v dalším roce vrátila zpět do První Divize a v následujících devíti ročnících sahala po metách nejvyšších (sled umístění v tabulce: 5., 3., 5., 9., 6., 5., 3., 6. a 7. ). Mezitím se v roce 1965 mohli Blues radovat ze zisku Ligového poháru a o šest let později triumfovali v Poháru Vítězů Pohárů. Fotbalistům Chelsea se v této éře mimo jiné dařilo i v FA Cupu (dvakrát se probojovali do semifinále, stejně tak do finále, z nichž to v roce 1970 bylo vítězné). Základními pilíři tohoto týmu byli Peter Houseman, Bobby Tambling, Ron Harris, Peter Osgood nebo legendární brankář Peter Bonnetti.

Po skvělých šedesátých letech přišla velmi slabá sedmdesátá. Za odcházející staré opory nebyla kvalitní náhrada, protože výstavba East Stand odčerpala z klubové pokladny všechny peníze. Vedení muselo prodávat hráče, trenéři se střídali jak na běžícím pásu a Chelsea se propadla o soutěž níž.

Na začátku osmdesátých lét to vypadalo s klubem téměř beznadějně: obrovské dluhy, zastavené pozemky, přestárlý tým. Akcie klubu tehdy koupil za symblickou 1 libru Ken Bates a začal s důkladnou reorganizací. Angažoval Johna Neila, který musel zachraňovat topící se Chelsea ze dna tabulky Druhé Divize a svými chytrými transfery tak položil základy nového týmu (mj. Nevin, McLaughlin, Speedie, Dixon, Spackman, Niedzwiecki), který v roce 1984 vyhrál druhodivizní titul a postoupil opět mezi elitu. Týmu se ujal John Hollins a dvakrát za sebou skončil na velmi lichotivé šesté příčce. Po nevydařeném závěru ročníku 1987/88 Chelsea sestoupila, ale rok na to famózní jízdou vyhrála Druhou Divizi a ročník 1989/90 uzavřela nejlépe za posledních dvacet let, když skončila patá.

Na začátku devadesátých let byly konečně vyřešeny spory o Stamford Bridge a byly navržena rozsáhlá rekonstrukce. I přes značnou finanční zátěž se týmu podařilo setrvat v klidných vodách nově vzniké Premier League. Dokonce se povedlo vybojovat finále FA Cupu, ve kterém byl lepší Manchester United poměrem 4:0. Po Euru 1996 se do Anglie začali hrnout hráči z celé Evropy a Chelsea byla jedním z klubů, které na tom vydělaly. Kouč Glenn Hoddle dokázal přivábit skvělé hráče jako Dan Petrescu nebo Ruud Gullit, druhý jmenovaný po něm převzal trenérskou funkci. Blues pak každý rok útočili na ligový titul, jenže nejlépe skončili těsně třetí v roce 1999. Co se nedařilo v lize, vycházelo všude jinde. Vítězství v Charity Shield 2000, Ligovém poháru 1998, dvojnásobné vítězství v FA Cupu 1997, 2000 (plus jedno semifinále) a opět v Poháru Vítězů Pohárů (1x semifinále) a Superpoháru. Oporami týmu byli De Goey, Leboeuf, Desailly, Wise nebo Zola.

Na začátku nového století existoval jediný cíl: Champions League. Přestože na splnění cíle bylo vynaloženo velké množství peněz, úspěchy nepřicházely. V důsledku nákladné přestavby Stamford Bridge tok financí vyschl a začalo se šetřit. I tak dluhy narostly do velkých výšek a hovořilo se o rozprodávání hráčů. Naštěstí tým v posledním utkání 2002/03 proti Liverpoolu vybojoval čtvrté místo a tím předkolo Champions League. Kartami pak pořádně zamíchal Roman Abramovič: nejenže zaplatil 60 milionů liber dluhů, ale vynaložil dalších 120 milionů na nákup posil. V ročníku 2003/04 sice Chelsea trofej nezískala, ale semifinále Champions League a druhé místo v Premiership bylo značným úspěchem.

FC Arsenal

16. července 2008 v 14:51 | Libor
FC ARSENAL HISTORIE
Arsenal vznikl v roce 1886 pod jménem Dial Square. Jejich první utkání bylo přátelské a to s Eastern Wanderers. Hrál se 11.12.1886 a Dial Square jej vyhráli 6:0. Poté se Arsenal přejmenoval z Dial Square na Royal Arsenal a pořád pořádali přátelské utkání. V roce 1891 klub zase změnil svůj název na Woolwich Arsenal a stal se profesionálním týmem.
Arsenal se připojil k lize až v roce 1893. V roce 1913 začal Woolwich Arsenal hrát na slavném Highbury. Když probíhala I. světová válka tak se samozřejmě fotbal v Anglii nehrál. Začala se hrát hned po ukončení války. V lize bylo 22 týmů, což tomu dnes tak není. Arsenal okupoval hned první místa. Třicátá léta byla Arsenalu. Získali 5 titulů.
V roce 1931 nastoupil na místo manažera Herbert Champan a začalo se to všechno u Arsenalu rozjíždět. Další tituly přišli v následujících letech, od roku 1938 získali ještě 4 primáty mistrů Anglie. Mezi léty 1933-1935 získal Arsenal hned tři tituly v řadě. V této době se to povedlo jen Huddersfieldu, Liverpoolu a Manchesteru United. Ve zmiňovaných třicátých letech se Arsenal dostal třikrát do finále FA Cupu a dvakrát jej vyhrál. V roce 1934 zemřel někdejší manažer Champman, ale jeho následovníci pokračovali na tom, co Champman začal či vybudoval.
Arsenal byl neporazitelný. Porazila ho jej až II. světová válka, 7 let se totiž v Anglii fotbal nehrál. Druhou sezonu po válce Arsenal znovu vyhrál ligu. Následoval primát z roku 1953 a finále FA Cupu v roce 1950 a 1952. Arsenalu to poté moc nešlo. Hlavně v šedesátých letech. Ale přece jen se na úspěch dostalo. V roce 1968 a 1969 se totiž Arsenal probojoval do finále ligového poháru. Ale obě utkání prohrál. Následovalo další desetiletí, které bylo mnohem lepší. Vyhrál totiž ''double'' vítězstvím v lize a v FA Cupu.
Že tu nečtete úspěchy v Evropských pohárech? Na ty došlo až v roce 1970, kdy Arsenal vyhrál Pohár UEFA. V 1979 Arsenal znovu vyhrál v FA Cupu proti Manchesteru United. V roce 1980 se konečně Arsenal dostává do do finále Poháru Vítězů Pohárů, kde prohrává se španělskou Valencií na penalty. V roce 1987 vyhál Arsenal poprvé v historii Ligový pohár. Aji v roce 1989 si Arsenal zajistil vítězství v lize, když Michele Thomas dal v poslední minutě gol v posledním zápase ligy proti Liverpoolu. V roce 1991 se znovu Arsenal zvedal a znovu vyhráli ligu. V roce 1993 získal Arsenal ligový pohár a i FA Cup. Stejně největší úspěch v Poháru Vítězů Poháru získali v roce 1994. Ve finále porazili italskou Parmu 1:0.
V roce 1996 odešel manažer Bruce Rioch a přišel nový manažer, který je u Arsenalu dodnes a je jím Arséne Wenger. Fanoušci jej ze začátku neměli rádi, protože to byl Francouz. Ihned po příchodu k Gunners Arséne Wenger koupil Patricka Vieiru za přibližně 4 miliony z AC Milán. Ve své první sezoně Arséne Wenger nic s Arsenalem nevyhrál. Přišla ale sezona 1997/1988 a v této sezoně ho začali mít všichni rádi. vyhrál jej s Arsenalem FA Cup a Premier League a získal další ''double''. Poté odešel velký střelec Arsenalu všech dob Ian Wright, který nastřílel 185 branek. A Arséne Wenger vybíral nástupce Wrighta. Koupil v roce 1999 Thierry Henryho. V roce 2000 se dostal Arsenal do finále Poháru UEFA. Ale tam neuspěl. V sezóně 2000/2001 byli Gunners druhý v lize i v FA Cupu. V roce 2002 získal Wenger již svůj druhý ''double''. Vyhrál Premier League a zárověň i FA Cup. Wenger byl vyhlášen manažerem a Pires hráčem roku. Další sezonu nato se stal Arsenal 1. anglickým klubem, který obhájil FA Cup. Hráčem sezony byl další Francouz Thierry Henry. V sezoně 2003/2004 Arsenal vyhrál Premier League a titul šel zpět na Highbury. V sezoně 2004/2005 byl Arsenal v Premier League druhý, ale útěchou byla výhra v FA Cupu.
 
 

Reklama